Legenda o svatém Wolfgangovi a dešti nad Zelenou Lhotou

Bylo to v dobách, kdy se v Čechách teprve rodilo vlastní biskupství. Do Prahy se tehdy chystal řezenský biskup Wolfgang, muž známý svou pokorou a láskou k prostým lidem, aby se v nově zřízené diecézi zúčastnil slavnosti nastolení prvního pražského biskupa Dětmara. Cesta ho vedla starou stezkou přes hraniční hvozd, tím divokým a nehostinným krajem, kde se les mísil s kamenitými stráněmi a kde jen málokdy zabloudil poutník, natožpak biskup.

Když sestupoval z hor do kraje pod horou Prenet, zastihlo ho vyprahlé, sluncem spálené údolí. Země tu byla plno měsíců bez kapky vody – potoky vyschly na kámen, tráva zežloutla a pole zůstala holá. Lidé z blízké osady, zbědovaní a plní obav o úrodu i dobytek, poznali ve zbožném poutníkovi muže Božího a vyšli mu naproti. Svěřili mu svou bídu a s pláčem ho prosili, aby se za ně přimluvil u Nejvyššího.

Wolfgang jejich prosbu nezavrhl. Zastavil se na stezce nad osadou, tam, odkud byl výhled do celého vyprahlého údolí, poklekl a dlouho se modlil. Legenda praví, že krátce nato potáhly oblohu první mraky – a než se lidé nadáli, snesl se na krajinu vydatný, životodárný déšť. Během pár dnů nato vše, co bylo ještě před modlitbou spálené a šedé, zazelenalo: louky, stráně i lesy kolem osady ožily novou svěžestí, jakou tu nikdo nepamatoval.

Vděční obyvatelé v tom spatřili jasný div a na památku Wolfgangovy modlitby a Boží milosti se rozhodli, že místo, kde se biskup zastavil a vyprosil jim déšť, navždy poznamenají. Na návrší nad osadou, na místě dobře viditelném, vystavěli malou kapli a zasvětili ji jemu, svatému Wolfgangovi. Sama osada pak podle onoho zázračného zazelenání údolí přijala jméno Grün – později Zelená Lhota.

Kaple stála na vrcholku nad vesnicí po staletí jako připomínka vyslyšené modlitby a Boží štědrosti k lidem, kteří v suchu neztratili víru. Později byla na jejím místě vystavěna větší, honosnější stavba – kostel svatého Wolfganga, který se stal duchovním středem obce a dodnes shlíží ze svého návrší na střechy Zelené Lhoty i na kraj, jenž prý kdysi zachránil před dlouhým suchem.

Žakova kaplička

Zelená Lhota, německy Grün, malá to obec v hlubokém údolí mezi svahy Prenetu a Kravaře, ležící kousek od zemské hranice, dnes malá a zapomenutá, stala se jedné zimy dějištěm příběhu, které v lecčem ovlivnil osud vísky a stál za zrodem několika zásadních staveb.

Léta Páně 1876 byla stavěna železnice z Nýrska do Železné Rudy a dále do Bavor. Šumavská krajina mezi těmito dvěma městy jest však velmi členitá, příkré svahy a ostré hřebeny oddělují údoliny, vydlabané dlouhým snažením pěnivých potoků a říček, pročež nebylo zrovna snadným úkolem, vésti touto pustinou dráhu. Muselo být přistoupeno ke stavbě mnoha mohutných náspů a zářezů, a také tří tunelů, z nichž jeden leží právě před Zelenou Lhotou, asi čtvrt hodiny chůze. Při stavbě trati bývali najímáni dělníci z Itálie – barabové, a ne jinak tomu bylo při hloubení Zelenského tunelu.
Tuneláři přespávali z důvodu úspory peněz přímo v den ode dne se prohlubujícím tunelu, kde zpravidla večer po tvrdé dřině sedávali u ohně, vyprávěli si a také popíjeli to, na co zrovna bylo – zpravidla pak vyhlášenou višňovku, kterou levně, ale ve velkém množství, kupovali od podnikavého zelenského chalupníka Tauschka.
Stalo se však, že v půli listopadu onoho roku dospělo vedení stavby dráhy k tomu, že kopání tunelu postupuje příliš pomalu a Barabové byli nuceni celý týden pracovat obzvláště tvrdě a dlouho do noci, takže neměli ani času na krátkou návštěvu blízké Lhoty a chalupníka Tauschka.

Sesednuvše se proto večer po posledním namáhavém dni u svého tunelového ohně zjistili, že višňovky značně ubylo a zdaleka nepostačovala nárokům jejich žízně. I přes množství čerstvě napadaného sněhu a zimní tmu doplněnou zesilujícím větrem nabídl se jeden z dělníků Dominico Latini, kterému však pro znalost několika francouzských vět nikdo neřekl jinak, než Žako, že do Zelené Lhoty dojde a přinese dva demižony višňovky.

Zahaliv se do teplého zimníku a rukavic, ovinuv si krk nuznou plátěnou šálou a obuv teplé holínky, vyšel povzbuzován svými přáteli do tmy. Jeho obrys se postupně ztrácel ve tmě až nakonec zbyla jen nejasná linie stop, postupně zasypávána padajícím sněhem. Žako se dal po železničním náspu směrem ke Lhotě. Vítr se zvedal, setřásal ze špicí staletých stromů celé kupy sněhu a rozpoutavší se vánice bodala baraba do tváří. Nebylo divu, když hned za prvním záhybem budoucí trati na vysokém náspu udělal nešťastný krok a svezl se závějemi dolů z náspu. Pád jej částečně dezorientoval.
Po přistání do kup sněhu se nejdříve chvíli rozhlížel pátraje po něčem, čeho by se mohlo jeho oko zachytit a najít správný směr. Neviděl však nic, než černou tmu a sněhové vločky, přilétávající naň ze všech stran. Zvedl se a vydal se dál, žel Bohu však špatným směrem. Místo k Zelené Lhotě se vydal směrem k samotě zvané Höhwastl. Tu minul, aniž si ji povšiml. Myslel si, že je někde v pustině mezi silnicí a železnicí a že dojde přímo k Tauschkově chalupě. Jaké bylo jeho překvapení a zděšení, když po půlhodinovém plahočení a padání do sněhu v boji s vánicí konečně poznal místo, kde se nachází, místo, ležící zhruba mezi kaplí sv. Jana a Matějovicemi.

Vítr se na chvíli utišil a Žako spatřil mezi stromy dole v dálce světla, rozsvícená okna Zelenských chalup. Síly jej pomalu počaly opouštět, ale nevzdával se a konečně nabral správný směr. Ten mu však nevydržel dlouho, Vichřice nabrala pravou šumavskou sílu, lámala větve a stromy, které bylo nutno přelézat a obcházet. Setrvati na místě by znamenalo téměř jistou smrt zmrznutím, nebo roztříštěním padajícím stromem.
Musel dál, musel se dostat do vsi. Dobré dvě hodiny bloudil lesem, než opět poznal svoji polohu. To když vyšel z lesa na pastviny, rozložené mezi vysněnou Zelenou Lhotou a Kreuzbergem. Chvějící se nohy dostaly opět nový směr. Ovšem, zatím co v lese byl barab jakž takž chráněn před divými poryvy větru, zde na planině jim musel čelit tváří v tvář. Padal na zem, byl zasypáván přívalem sněhu, zase vstával a probíjel se závějemi dále. Nechtel se vrátit do lesa a opět se zamotat mezi stromy. Byl již na konci svých sil, když opět upadl do sněhu. Ve zmrzlé hlavě zuřil boj: Jdi, jdi, musíš jít. Ne, na chvíli si odpočiň. Jdi, když se zastavíš, umrzneš! V děsivých úvahách člověka na pokraji smrti ležel Žako ve sněhu, neznaje přesné místa svého odpočinku, nevěda, že jej od Tauschkovy chalupy dělí vzdálenost pouhých několika desítek kroků. Ležel a přemáhal spánek, když tu se vichřice opět na moment utišila. Prokřehlý noční chodec poznal, že leží jen kousek od svého cíle. Poznal místo, zhruba tam, kde dnes stoji strážní domek a závory. Zbytky síly se mu vlily do nohou a po pár minutách už klepal na Tauschkovy dveře. Udivený chalupník posadil baraba k mohutným kamnům a počastoval jej teplou kávou a višňovkou. Dominici Latini byl zachráněn. Přespal u Tauschka a druhého dne z rána, kdy se vánice zcela utišila, dorazil po všech útrapách zpět do tunelu ke svým přátelům. Jako dík za své zachránění šetřil ze svého nevelkého platu a za nějaký čas nechal v místě, které se snadno mohlo stát jeho hrobem, postavit skromnou dřevěnou kapličku.

A chalupník Tauschek si začal pohrávat a myšlenkou postavit poblíž budoucího nádraží hotel. Pro nedostatek financí byt tento hotel postaven až o padesát let později jeho potomky, ale díky současnému hostinskému Josefu Zachovi zde po dlouhých stotřicet letech, které nás dělí od děsivého Žakova pochodu, můžeme ochutnat vyhlášenou Zelenovskou višňovku. I kaplička se nám zachovala do dnešních dní jako památka na baraby, pracující v tvrdých podmínkách jako připomínka drsného šumavského počasí, které může nepřipraveného chodce i dnes snadno připravit o život.

Atentát na Adolfa Hitlera

Památník Karla Teischla (kříž se jménem a datumem *1905 +1944) stojí cestou k Můstku.
Umístili ho sem příbuzní vojáka, který byl v těchto místech zastřelen.

Skrýval se v lesích mezi horou Můstek a Prenet, byl po několika týdnech vypátrán a na místě zabit. Karl Teischl (1905-1944) byl řezníkem a hostinským v Zelené Lhotě (Grün)  a vlastnil hospodu naproti dnešnímu obchodu a jatka v domě, ze kterého je dnes hasičská zbrojnice.

Karl Teischl musel jako mnozí jiní narukovat do německé armády a jako řezník byl časem zařazen do kuchyně generálního štábu v Berlíně. Stal se jedním z účastků přípravy atentátu na Adolfa Hitlera a následného pokusu o převrat (Operace Valkýra).

Neúspěšný pokus o atentát provedl 20. července 1944 německý šlechtic hrabě von Stauffenberg v Hitlerově stanu zvaném Vlčí doupě. V krátké době po atentátu následovalo zatýkání a drastické popravy. Karl Teischl uprchl domů a schovával se v lesích kolem hory Můstek. V nich se skrýval od července do začátku prosince 1944. Rodina ho podporovala a zásobovala tajně jídlem. Bohužel jej ale prozradily stopy ve sněhu, které nalezl listonoš, který šel na Prenet. Na Teischla byl uspořádán krvavý hon, kterého se účastnili i místní lidé. Zraněného postřeleného vojáka našel sládek z pivovaru v Hojsově Stráži. Voják marně prosil svého známého, aby jej nezabíjel…
Teischla pochovali na hřbitově u kostela v Zelené Lhotě, kde má pomníček. Sládek se údajně z toho zážitku pomátl a zemřel před koncem války v dobřanské léčebně…