Svatý Wolfgang: příběh dvou vod
Osud svatého Wolfganga, řezenského biskupa z 10. století, spojuje dvě na první pohled vzdálená místa – šumavskou Zelenou Lhotu a rakouské jezero Wolfgangsee.
Obě spojuje nejen jméno světce, ale i překvapivě stejný motiv: voda jako projev Boží milosti, kterou si Wolfgang na obou místech vyprosil, a která obě místa navždy poznamenala.
Poutník na cestě do Prahy
Píše se druhá polovina 10. století. Wolfgang, muž hluboké víry a pokory, se jako řezenský biskup vydává na dalekou cestu do Prahy, kde se má konat slavnost nastolení Dětmara, prvního pražského biskupa. Cesta ho vede přes drsný hraniční hvozd mezi Bavorskem a Čechami – krajinou lesů, strání a osamělých stezek, kudy se tehdy ubírali jen ti nejodvážnější poutníci a kupci.
Když sestupuje z horských úbočí pod Prenetem, nachází zemi sužovanou dlouhotrvajícím suchem. Potoky vyschlé, pole spálená, lidé zoufalí o úrodu i budoucnost. Obyvatelé osady poznávají ve zbožném cizinci muže Božího a prosí ho o pomoc. Wolfgang se na místě, odkud je vidět do celého vyprahlého údolí, zastavuje a modlí se. A stane se zázrak – z nebe se snese vydatný déšť, krajina během chvíle ožívá a zelená se do sytého jasu, jaký tu nikdo nepamatoval.
Na památku této modlitby a na důkaz vděčnosti vystavěli místní na návrší nad osadou kapli zasvěcenou svatému Wolfgangovi. Osada sama pak podle zázračného zazelenání přijala jméno Zelená Lhota – v němčině příznačně Grün. Kaple z roku 1697 později ustoupila většímu baroknímu kostelu z roku 1786, který dodnes shlíží z návrší na střechy vesnice – jako tichá připomínka deště, jenž kdysi zachránil kraj před zkázou.
Poustevník na břehu jezera
O více než dvě stě kilometrů dál na jih, v srdci rakouského Salzkammergutu, se váže k témuž světci jiná, neméně známá legenda – a i v ní hraje ústřední roli voda, tentokrát v podobě jezera.
Wolfgang se podle tradice v touze po duchovním usebrání a odloučení od světa rozhodl stát se poustevníkem. Aby nalezl místo, kde má postavit svůj poustevní příbytek a kapli, hodil ze skalnatého vrcholu (podle legendy z hory Falkenstein) sekeru dolů do údolí – s tím, že tam, kde ji najde, tam se usadí. Sekera dopadla na břeh horského jezera, tehdy zvaného Abersee. Zde si Wolfgang vybudoval svůj poustevní domek a kapli, a právě v tomto tichu a odloučení, obklopen horami a hladinou jezera, prožil jedny z nejvýznamnějších let svého duchovního života.
Jezero i osada, která tu později vyrostla kolem poutního místa, byly na jeho počest přejmenovány – dnes nesou jméno Wolfgangsee a St. Wolfgang, a patří k nejvýznamnějším poutním i turistickým místům rakouských Alp. Zatímco v šumavské legendě je voda darem z nebe, vyprošeným modlitbou uprostřed sucha, u Wolfgangsee je to sama vodní hladina jezera, která světci ukázala místo klidu a rozjímání uprostřed hor.
Dvě místa, jedna nit
Ať už na severu, v hlubokém údolí pod Prenetem, nebo na jihu, na březích alpského jezera, provází příběh svatého Wolfganga stejný motiv: voda jako znamení Boží blízkosti a jako síla, která umí krajinu i lidské osudy proměnit. V Zelené Lhotě je to déšť, jenž zachraňuje vyprahlý kraj a dává mu jméno. U Wolfgangsee je to klidná hladina jezera, jež nabízí útočiště duši toužící po tichu.
Obě místa dodnes nesou jeho stopu – kostel na návrší nad Zelenou Lhotou i poutní kostel a jezero v rakouských Alpách – jako dvě kapitoly téhož příběhu o muži, který podle legendy nacházel Boží znamení tam, kde se nebe dotýkalo vody.
Poznámka pro čtenáře: Jde o legendární vyprávění, nikoli o historicky doložené události. Svatý Wolfgang zemřel roku 994 – podle historických pramenů nikoliv u Wolfgangsee, ale při cestě podél Dunaje, ve vsi Pupping, kam byl na sklonku nemoci přenesen do kaple sv. Otmara. Wolfgangsee je nicméně místem, s nímž je jeho poustevnický život a legenda o sekeře neodmyslitelně spjata, a které se stalo přirozeným duchovním centrem jeho kultu. První písemná zmínka o Zelené Lhotě pochází až z roku 1543, o kapli na místě dnešního kostela z roku 1697 – legenda o dešti tedy vznikla patrně mnohem později, v souvislosti s pozdějším osídlením kraje a úctou k světci jako patronu řezenské diecéze, k níž Čechy krátce před založením pražského biskupství (973) náležely.